Heuréka!

Nepatřím právě k těm bystrým a pohotovým, ale občas se mi nečekaně rozsvítí, a já pak objevím Ameriku tak skutečnou a zřejmou, až z toho žasnu. Občas jsem přemýšlela, kde se ve mě berou moje "filmové" vášně. Zajímají mne filmy, kinematografie, v kině bych mohla strávit většinu svého života. Že by snaha o únik z reality jako v Purpurové růži z Káhiry od Woodyho Allena? Ale kde že, už to vím. Došlo mi to dnes, když jsem se asi po desáté dívala na Tenkrát na západě. Mohou za to moji rodiče. Někdy se mi v dospělosti stávalo, že jsem viděla nějaký starší film a byl mi velmi povědomý, i když jsem ho zaručeně viděla poprvé. A pak jsem si vzpomněla na mámu, jak stojí v kuchyni a líčí nám dětem děj filmu, na kterém byla předchozí večer s tátou v kině. Samozřejmě ve verzi vhodné našemu věku. Vzpomínám si právě na Tenkrát na západě a pana "Harmoniku", Borsallino, Starou pušku. Vzpomínám si na pozdní večery, kdy jsme s tátou sledovali na západoněmecké TV ARD a ZDF filmy, které u nás nebyly k vidění, nebo jen zřídka. Příliš vzdálený most, kde troubí na trubku hrdinný velitel v podání mladého Antonyho Hopkinse a Butch Cassidy a Sundance Kid skákající do vodopádu patřily k mým nejoblíbenějším. Neuměla jsem tehdy německy ani slovo a táta rozumněl možná třetinu, ale měl přehled a znal souvislosti, a tak mohl vyprávět o britském maršálovi Wesu Montgomerym a polském generálmajoru Sosabowskim. Byla jsem najatá jako struna, když na Britannicu stříhali modrý a červený drát. Možná proto mohu tyhle filmy vidět znovu a znovu, protože při nich mám pocit, že sdílím se svými rodiči něco opravdu důležitého. Já stárnu a rodiče také, ale při tom filmu je všechno jako dřív a mě je dobře. Moje děti se podivují nad volbou mých oblíbených herců, jako jsou třeba Gene Hackmann nebo Jason Robards, ani hezoun Redford se jim příliš nezamlouvá, ale díváme se společně na hodně filmů a já doufám, že na "to" také jednou přijdou. Mimochodem neznám působivější katastrofický film než je Den poté z roku 1983, právě s Robardsem v hlavní roli, a že jsem jich viděla, těch katastrofickejch filmů a některé byly i katastrofální.

A zde, dvě mouchy jednou ranou, můj oblíbený Jason Robards a hudba Enia Morriconne(ho):