Z nouze cnost

"Z nouze cnost", přesně tak lze označit letošní kočkopsí Štědrý den. Protože jsme se tentokrát opět nepostili, zlaté prasátko jsme neviděli. Ale Jéžišek či kdokoliv jiný tam nahoře nás má asi rád, a tak jsme viděli zlatého soba.

Pejsek objevil pod stromečkem neočekávaný přehrávač MP3, ze kterého byl nevýslovně nadšený. To se Jéžiškovi opravdu povedlo. (Byl totiž přibalen jako prémie k laserové tiskárně, kterou si táta s mámou objednali začátkem prosince).
Pejsek: "Mami, já vím, že jsem si ten přehrávač vůbec nezasloužil. To si jen Jéžišek na mne vzpomněl." Pravdu dí.

Další překvapení čekalo pod větvemi na mámu. Kočička: "Mami, mami, tady je takovej malej romantickej balíček pro tebe. A je to napsáno tátovým písmem." Mámě se rozbuší srdce, ale táta vrtí hlavou, že tam nic nedával. Máma balíček rozbalí. A co v něm? Tričko, které si sama zabalila, aby pod větvemi také něco měla. Jen na to mezitím zapomněla. No, stejně měla radost.

Jéžišek je fikanej. Přinesl i PC DVD ROM "Tvůrčí studio se Spidermanem", zdánlivě bezvýznamný dárek za 49,-CZK. A hle, Kočička objevila jeho potenciál a vytvořila, mimo jiné, záložku do knihy. A pak, že počítače kazí děti. Houby s voctem.

Samozřejmě, že role jsou jasně rozděleny, klaďaska nabádá ke čtení, kdežto zloun ví své.
 

Vzpomínka

Kočkopsí máma hledala jakési domácí doklady, záruční listy a důkazy o platbách na dávno zapomenuté účty. Nic z toho samozřejmě nenašla, ale objevila tuhle fotografii.

Ta fotka může být tak dva roky stará. Na našem gauči, který se trvale nachází ve rozloženém stavu (poslední dobou již téměř ve stavu rozkladu) děti kočkopsí a jejich kamarádi tehdy zcela spontánně secvičily pro své maminky divadelní představení. O čem bylo? To už máma dávno netuší, ale vsadila by na Sen noci svatojánské. A malý kvíz nakonec: Copak to může být na obraze vlevo od okna? Uhádnete-li, odměna vás nemine.

Ach, ta media!

Kočička s oblibou sleduje soutěžní televizní pořady a stejně tak i televizní pořady, kde se udělují jakékoliv ceny. Zatím ještě příliš nerozlišuje a stejně nadšeně shlédne Atleta roku, Paměť národa, Radoka, Československo má talent a Stardance. I když Stardance patří k jejím favoritům. Poměrně dlouho máma odolávala, než ji nechala odeslat SMS ve prospěch jejího oblíbeného páru (až v předposledním kole).  Máma doufala, že tak dlouho nevydrží pár ani Kočička.A světe div se, ten pár postoupil.
Kočička: "Mami, tak jim ta moje SMS pomohla jako dětem v Africe."
Dětem v Africe v životě nic neposlala, tak jak na to přišla?

Už je "opůlnoc"?

"Už je opůlnoc, mami?" ptává se Kočička, když někdy zůstane večer déle vzhůru. Ještě není, ale přesto tu má máma v zásobě pár písní, které se na takovou prosincovou "opůlnoc" opravdu hodí.  Koledy nejsou zlé, ale není to právě mámin šálek kávy. A teď zas něco zcela úplně jiného, jak říkají Monty Pythoni.

 Buďte stateční a vydržte až do konce. 

 

Ta poslední píseň tu není kvůli své působivosti, ale kvůli tomu jak Jiří Grossmann říká "jazz".

Protože jestli tohle není působivé, tak už nevím.

Ještě se jsem vám zapomněla říct, že si to máte pustit až bude ta opravdová "opůlnoc". 

No nic, tak máte náskok.

Heuréka!

Nepatřím právě k těm bystrým a pohotovým, ale občas se mi nečekaně rozsvítí, a já pak objevím Ameriku tak skutečnou a zřejmou, až z toho žasnu. Občas jsem přemýšlela, kde se ve mě berou moje "filmové" vášně. Zajímají mne filmy, kinematografie, v kině bych mohla strávit většinu svého života. Že by snaha o únik z reality jako v Purpurové růži z Káhiry od Woodyho Allena? Ale kde že, už to vím. Došlo mi to dnes, když jsem se asi po desáté dívala na Tenkrát na západě. Mohou za to moji rodiče. Někdy se mi v dospělosti stávalo, že jsem viděla nějaký starší film a byl mi velmi povědomý, i když jsem ho zaručeně viděla poprvé. A pak jsem si vzpomněla na mámu, jak stojí v kuchyni a líčí nám dětem děj filmu, na kterém byla předchozí večer s tátou v kině. Samozřejmě ve verzi vhodné našemu věku. Vzpomínám si právě na Tenkrát na západě a pana "Harmoniku", Borsallino, Starou pušku. Vzpomínám si na pozdní večery, kdy jsme s tátou sledovali na západoněmecké TV ARD a ZDF filmy, které u nás nebyly k vidění, nebo jen zřídka. Příliš vzdálený most, kde troubí na trubku hrdinný velitel v podání mladého Antonyho Hopkinse a Butch Cassidy a Sundance Kid skákající do vodopádu patřily k mým nejoblíbenějším. Neuměla jsem tehdy německy ani slovo a táta rozumněl možná třetinu, ale měl přehled a znal souvislosti, a tak mohl vyprávět o britském maršálovi Wesu Montgomerym a polském generálmajoru Sosabowskim. Byla jsem najatá jako struna, když na Britannicu stříhali modrý a červený drát. Možná proto mohu tyhle filmy vidět znovu a znovu, protože při nich mám pocit, že sdílím se svými rodiči něco opravdu důležitého. Já stárnu a rodiče také, ale při tom filmu je všechno jako dřív a mě je dobře. Moje děti se podivují nad volbou mých oblíbených herců, jako jsou třeba Gene Hackmann nebo Jason Robards, ani hezoun Redford se jim příliš nezamlouvá, ale díváme se společně na hodně filmů a já doufám, že na "to" také jednou přijdou. Mimochodem neznám působivější katastrofický film než je Den poté z roku 1983, právě s Robardsem v hlavní roli, a že jsem jich viděla, těch katastrofickejch filmů a některé byly i katastrofální.

A zde, dvě mouchy jednou ranou, můj oblíbený Jason Robards a hudba Enia Morriconne(ho):

And what about X´mas?

Nechcete se dívat o vánocích na Popelku? Fakt ne?
Tak zkuste tohle: Black Snake Moan 
Ten trailer je trochu zarážejcí, ale v podstatě je to úplně jinak.

Dost dobrej film, báječnej soundtrack a nejlepší  píseň u závěrečnejch titulků. A že píšu jako "skoták", se nedivte, já už to viděla dvakrát.

Pošťáci

Známe řadu poštáků přinášejících v převážné míře zprávy dobré (Pošťák Pet, Pošťák Ondra). Kupodivu běžnou poštu - stvrzenky, upomínky, letáky nevalného charakteru - roznášejí zpravidla pošťačky. Leč naše domácnost se může pochlubit tím, že má svého vlastního pošťáka, je jím Pejsek.
Právě včera obdržely Kočička s mámou zprávu tohoto znění: "Doostavte se do mého pokoje." Poté, co se společně dostavily, byly Pejskem společně a srdečně obejmuty." (zpráva dobrá). Několik minut poté nalezl táta zprávu: "Dostavte se do ložnice. Eva (40)" (zpráva pochybného charakteru). Je třeba Pejskovi přiznat, že mámin podpis umí obšlehnout celkem věrohodně. Táta se dostavil. A co ho tam čekalo? To se raději ani neptejte.

To nejsou naše vlastní děti, to jsou podvržení bazilišci.